volný víkend

Tak mě tady máte! Mám za sebou 142 odpracovaných hodin a před sebou druhý a zároveň poslední volný víkend v měsíci. Mohla bych psát romány na téma, jak je mi fajn a jak úžasný lidi v tý Opavě jsou (paradoxně mám na mysli rodáky z mého rodného města, jelikož jsem tam s firmou od nás), a ti chlapi ze stavby, to je nebe na zemi. Jenže je tady jedno ale, dlouhé články zas tak fajn nejsou.

Musím zmínit, že uklízím ve výrobně Oreo. Po prvním týdnu jsme do pusy nestrčili už ani jedno, po druhém začalo jejich proklínání a navazování silného odporu... a tak to holky dopadá, když k nim dostanete neomezený přístup. 

Záležitost s bytem dopadla přímo ukázkově, kolektiv máme na jedničku a šéfíci jsou ještě pohodovější, než jsem čekala, tak mi řekněte, na co já si mám stěžovat? Pracovat třináctky není zrovna fajnová záležitost, přiznávám, ale většinou to jsou jen devítihodinové směny a jindy i kratší. Z počátku jsem během krizí snažila najít útěchu s pocity, že si alespoň více odnesu, ale čím déle tam jsem, tím rychleji mi čas utíká a já si od toho odnáším leda tak novou vlastnost, a to vytrvalejší trpělivost. Předpokládám, že mi už nikdy nebude připadat hodina ve škole jako věčnost. 

Tenhle článek bude přece jen vykecávací...

Zrovna včera jsme měly poprvé a naposled byt jen pro sebe, oba šéfové odjeli a zbyly jsme na bytě jen čtyři holky (věk 18-28). Snažily jsme se sbalit v práci nějaké jinochy, naše cíle jsme odchytávali, ale bylo nám pokaždé trapné zeptat se, jestli se nechtějí večer stavit, všechny krom mě jsou paradoxně zadané. Tahle nesmělost nás dovedla k tomu, že jsme už v devět večer ležely v postelích vedle sebe, s mokrou hlavou a v pyžamu. V deset jsme se z ničeho nic během pěti minut spontánně sebraly a jely k jezeru, které obklopuje jedna hezká restaurace přímo u břehu. Chtěly jsme se projít... a zajít za našimi jinochy z práce, kteří jsou někde poblíž údajně ubytovaní, byla ale tma a kousek od restaurace na nás začali mávat tři kluci, kteří nás v pozvali na pivo. Vyměnili jsme si čísla... a tak příští týden půjdeme s jedním Míšou (25) vymetat opavské kinderparty. 

Den před tím jsem byla na bytě jen já, Marci (28), šéf (30) a jedna osmnáctka, která je do něj blázen. Nechtěly jsme jim dělat křeny, a tak jsme se v devět večer sebraly a šly k jednomu Pavlíkovi (30) ze stavby. Hodili jsme do sebe pár piv a přespaly u něj, což pro Marci nebyla žádná novinka, ta u něj přespává celkem často. Kdo by se tahal pět minut zpátky na byt, když je Pavlík tak ochotný, že. Pavlík jel na půl sedmou do práce, my na osmou, a tak jsme se v šest ráno sebraly a šly na byteček. 

Za posledních sedmnáct dní jsem zažila s naprosto cizími lidmi zážitky, do kterých bychom nejspíš nešli ani s lidmi, které znám roky, což mě mrzí, ale nemám ani čas nad tím hlouběji přemýšlet, protože je kolem mě překvapivě neustále živo.