putujeme, nevíme kam

Po čtyřech hodinách spánku za doprovodu bolesti zoubků, jsem se v sedm ráno vydala vstříc vlakovému nádraží, odkud jsme se v malé skupince vydali reprezentovat naše gymnázium. 

Před nástupem do vlaku jsme v podstatě neměli ani tušení, proč a kam že se to vůbec vydáváme. Hned, jak jsme dorazili do sálu, se nám však dostalo obrovské pozornosti: každý z nás obdržel dárkovou tašku s termohrnkem, propiskou, tričkem a deštníkem. V naprosté euforii jsme usedli, hned nato nás organizátoři pohostili formou švédských stolů, kde se nacházely hordy ovoce, croissantů, koláčků, čaje/kávy a dalších pochutin.  

Nejen, že jsem posnídala v královském stylu, ona nám dokonce škola proplatila cestu, a tak jsme měly tu čest zjistit, jaké to je, když si žijete na vysoké noze bez toho, aniž bychom promarnili jediný cent.  

Po příjezdu domů jsem lehla únavou, počasí k tomu moc nepřispělo, a tak jen pokukuju a snažím se myslet, do čeho se pustit dřív. Nový termohrnek, který jsem si dnes přivezla, se mi ale zdál příliš jednoduchý, a tak jsem si ho v rámci pěti minut vytuningovala svou neodolatelnou lepící páskou a fixem. 

Nesymetrické diamanty a pokřivená lepící páska jsou důkazem toho, že polospánek ze mě dělá leváka boba. 

Zrovna jsem si v polovině rozepsaného článku rozhodla dát dvouhodinového šlofíka, jsem já to ale nevyzpytatelný tvor. Jen co uklidím svůj pokoj, pustím se do dance workoutu, protože se potřebuju rozhýbat, jinak se budu po zbytek dne jen plazit. Dnešek je takový slabší a vykecávací, vlastně ani to ne. Snad prominete, já se polepším.